Jak jsme vyrazili na skútru do My Son, i když neumíme řídit

Další den nás čekala premiéra – výlet na skútru. Banánová palačinka, ovoce, čajík, kafe a mohli jsme vyrazit. Půjčení skútru nám zařídila naše skvělá paní domácí (asi 120Kč na den). Několikrát se nás zeptala, jestli už jsme na motorce někdy jeli. Ujistili jsme ji, že Miro je excelentní řidič. Ve skutečnosti jsme na tom seděli jen jednou v životě, když nás to Martin pár týdnů před odjezdem učil. Dali jsme to?

Tankujeme a jdeme na to

Nejdřív jsme zamířili natankovat (60 Kč za plnou), kde nám obsluha pumpy ukázala, jak se nádrž vlastně otvírá. Když jsme odjížděli, na pumpě se všichni srdečně smáli. První chvíle byly krušné. Nebyli jsme si jistí, rozptylovala nás doprava i počasí, které vypadalo na déšť. Nicméně po pár desítkách kilometrů si to sedlo a jeli jsme naprosto bez problémů.

Trasu jsme si našli na nějakém blogu, abychom se co nejvíc vyhnuli hlavním tahům s přetlakem aut. Jeli jsme mezi úchvatně zelenými rýžovými políčky, na kterých sem tam někdo pracoval. Po panelových, štěrkových, asfaltových i prašných cestách, jak se terén neustále proměňoval. Část jsme ujeli i po hlavní, protože to jinudy nešlo. Bylo to o nervy, ale zvládli jsme to. Abychom nemuseli pořád zastavovat a koukat na mapu, tak jsem v ruce držela telefon a navigovala.

Objevujeme tajemné chrámy My Son

Asi po dvou hodinách jsem dorazili do My Son, chrámového komplexu, který najdeš v provincii Quảng Nam ve středním Vietnamu. Zaparkovali jsme motorku a pokračovali ke vstupu. Lístek stál okolo sto pade a cena zahrnovala i jízdenku vozítkem až k trase pro pěší. První úsek se jít nedal, takže jsme se svezli. Na elektro-vozítko to docela valilo a řidič si s bezpečností moc hlavu nedělal.

Bylo strašně vedro a sucho, až se mi začalo dělat špatně. U moře byl vzduch vlhký a vál lehký vánek, dál ve vnitrozemí to ale bylo peklo. Museli jsme často zastavovat, abych se z toho nesložila. Možná na mě působilo i celkově tohle místo. Polorozpadlé chrámy, někde jen kopa kamení, v mysli se mi objevovala místa z Lary Croft a Indiana Jonese. Není divu, že jsem kvůli nim chtěla být archeoložkou.

Jak jsme procházeli mezi ruinami, představovala jsem si, jaké asi bylo jejich první objevení? Byly tu vůbec tyhle cestičky? Bylo tohle místo ztracené? Jak probíhala (a stále probíhá) jeho obnova a zpřístupňování? Na většinu těchto otázek mi odpovědělo muzeum, které se nacházelo blízko východu z areálu. Přemýšlení o nich bylo ale daleko zajímavější.

Některá jídla mě tu děsí. Proč?

Po cestě domů jsme se chtěli stavit někde na jídlo, ale nějak jsme nemohli na nic kloudného narazit. Zastavili jsme u jednoho podniku, kde jsme se snažili zeptat, co vaří. Paní mě vzala za ruku a odvedla mě do kuchyně. Zoufalým pohledem jsem přivolala Mira, kterého stejně jako mě obsah hrnce zrovna nelákal. Byly do podivné kousky masa (snad kuře) v červené omáčce. S díky jsme se odporoučeli.

O pár kilometrů dál jsme to vyzkoušeli znovu. Už jsme byli tak hladoví, že jsme na sebe byli jako psi, takže jsme si objednali alespoň jedno jídlo. Přinesli nám prakticky to samé, co jsme viděli v předešlé „restauraci“. Bylo to celkem ostré, takže jsem si dala pár nudlí, a pak to přenechala Mirovi, protože pikantnímu se musím kvůli ekzému vyhýbat.

Před odchodem jsem si odskočila a měla tak možnost nakouknout do „kuchyně“. Kousky masa si hověly v cedníku na zemi asi metr od záchodu a všude byla strašná špína. Tam jsem si uvědomila, že vážně nechci vědět, jak to jídlo připravují. Volím si blaženou nevědomost. Když jsem se vrátila, beze slova navíc jsem poručila, že si musíme dát panáka. Jako řidič samozřejmě nechtěl, ale když viděl můj výraz, tak si alespoň malého dal.

Vyplatí se na My Son jet?

Výlet na My Son byl fajn. Snad za to mohlo vedro nebo jsem jen měla jiná očekávání. Byla to prostě nuda, daleko nejvíc jsem si užívala jízdu na skútru. V jeden moment jsme najeli na vedlejší cestu, které se postupně změnila v lesní cestičku. Po chvíli jsme narazili na spadané stromy, které odklízel jeden stařík. Sekal dříví a nakládal si ho na kárku. Posunky nám sdělil, že se dál jet nedá a musíme to otočit. Poděkovali jsme úklonou a vydali se zpátky. Očividně jsme ho pobavili, že jsme se tam pokoušeli projet. Cestou zpátky se začalo smrákat a my tak mohli pozorovat všechno pozorovat od zlaté hodinky, přes západ slunce až do houstnoucí tmy.

Dorazili jsme už za tmy a vyhnuli se tak největšímu večernímu provozu. Doma jsme se osvěžili a vyrazili na procházku do města a večeři. Tu jsme si dali v restauraci Moon night, kde jsme si dali Bun bo Hue. Bylo podivně nasládlé a byl v něm ananas, z čeho jsem zrovna odvařená nebyla. Nesnáším ananas na pizze a celkově ve slaných jídlech. Klasické Bun bo nam bo u mě pořád vede.

Zbytek večera jsme se procházeli po úchvatně osvětleném Nočním marketu a ochutnali místní sladkosti. Jako vždy jsme si taky našli svoje místečko bez lidí, kde jsme si na opuštěném pódiu u řeky zatančili salsu. Byl to zkrátka romantický večer se vším všudy.

Kde se bere všechna ta čerstvá zeleninka?

Další den nás opět čekal výlet na kolech. Tentokrát jsme vyrazili na zeleninový ostrov, kde je spousta menších i větších políček. Projeli jsme je křížem krážem, párkrát se ztratili, několikrát vjeli do slepé uličky, ale hlavně jsme si to skvěle užili.

Na oběd jsme zamířili rovnou k pláži, kde jsme si našli restauraci s výhledem na moře a lehátky. Mohli jsme si u nich uschovat i kola, takže to bylo naprosto perfektní. Restaurace byla poměrně levná, na naše jídlo za 40-50Kč. Obsluhovaly nás dvě malé holčičky, protože jejich mamka byla v kuchyni a vařila. Domluva nic moc, ale jídlo bylo dobré.

Mám nového mazlíčka a kafe v igeliťáku

Skoro celé odpoledne jsme pak strávili na pláži. Bylo hodně větrno, takže byly i pořádné vlny. O věci jsme se už nebáli, bylo tam s námi jen pár Němců a ti se moc nekoupali. Skákali jsme do vlny a užívali si, jak nás voda odnášela zpátky na břeh. Kolikrát mě to úplně vyplavilo, až jsem si musela vzpomenout na Účastníky zájezdu: „Ležel tam jak vyvrženej vorvaň…“

Našla jsem v písku maličkou lasturku, kterou jsem si odnesla na náš stoleček. Po chvilce lasturka ožila a začala vystrkovat nohu. Jak jsme ji pozorovali, tak mi došlo, že se možná dusí. Rozloučila jsem se s ní a odnesla ji zpátky do moře, které ji okamžitě odneslo.

Naše místečko jsme opustili jen kvůli tradiční honbě za kávou. Kousek od nás měla být luxusní kavárna, která se hodila k našemu plážovému dni. Vzali jsme to zadem, ale spletli jsme se a vlezli na zahradu nějakého hotelu. Pobavení turisti nám za bouřlivého smíchu ukázali cestu. Do kavárny jsme dorazili přesně v moment, kdy zavírali. Kafe jim ale stejně došlo, což jsem moc nepobrala. Nakonec jsme pochodili až v jedné z dalších restaurací, kde mi připravili lahodnou kávu s sebou do pytlíku. Docela nás to pobavilo.

Moře pomáhá na ekzém? No, jak kdy

Na večer jsem už v moři moc neřádila. Jak jsme skákali do vln, tak mě začal šíleně pálit obličej. Musela jsem vyběhnout na břeh a omýt si ho normální vodou. Naštěstí tam byla venkovní sprcha, jinak bych to asi nedala. Kromě toho mi ale ekzém dal celkem pokoj. Miro dál vesele skotačil ve vlnách a já si na břehu v poklidu četla.

Zůstali jsme tam až do západu slunce, abychom dostáli tradici, která se zrodila už loni v Gruzii. Navíc to měl být poslední den u moře, a tak nás přepadl smutek, že nám to končí. Přece jen byla zima dlouhá a tady bylo jako v pohádce. Vadilo nám jen to, že se stmívalo už v 6 večer.

Houstnoucí tmou i dopravou jsme vyrazili přímo do centra. Kousek od Bahn mi queen byl ještě jeden vyhlášený Bahn mi podnik, tak jsme vyrazili tam. Bageta byla úžasná, ještě daleko lepší než v Bahn mi queen. V obou podnicích navíc stála asi 20Kč, pecka. Požitek nám kazila jen další zákaznice, která strašně popotahovala, chrchlala a chrochtala.

Ochutnáváme slavnou egg coffe

Ani po večeři jsme domů nespěchali, byl to náš poslední večer. Zamířili jsme proto na egg coffee (vaječná káva) a čokoládu s kokosovou zmrzlinou do Passion Fruit Coffee. V tomhle parádním podniku bylo všechno obložené tmavým dřevem. Byl z něj i veškerý nábytek, takže místo působilo luxusně. Kavárna nebyla turisticky předražené, a přitom je hned u Nočního marketu.

Z židliček jsme sledovali shon všude okolo. V ulicích bylo narváno, hlava na hlavě. Do toho občas nějaký cyklista nebo dokonce motorka. Z pohodlné židličky s kafíčkem v ruce se všechno zdálo daleko přátelštější. Na mě ale bylo vajíčko příliš sladké, protože se vyšlehává se salkem, a taky až moc intenzivní chuť.

Když jsme se vrátili domů, tak jsme se sbalili, a ještě něco málo přeprali. Jenže tu byl háček – s místní vlhkostí, která se blížila 100 %, nám prádlo moc neschlo. V místnosti byl větrák, tak jsme vymysleli vychytávku. Natáhli jsme šnůru mezi dvě židle, navěsili na něj prádlo a pustili větrák. No, i tak to uschnout nestihlo a část jsme převáželi vlhkou.

Odjíždět do Hue jsme měli až druhý den v poledne…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *